Květen 2018

Co je štěstí?

7. května 2018 v 15:58 | Jaňula |  Deníček
Správná otázka k zamyšlení. Pro každého znamená štěstí něco jiného. Hodnota štěstí se pro každého mění s jeho věkem. Malé dítě se raduje z hraček, dospělý člověk může být šťastný, když má práci a zvládá splácet hypotéku a starý člověk je šťastný, když mu ještě slouží zdraví a může dělat to co ho baví.

Pro mě je největším štěstím, že mám toho nejúžasnějšího muže na světě a naší největší radostí je náš pejsek Beneček. Jsem šťastná, když vím, že na mě doma někdo čeká. Že se mám s kým smát, když mám radost. Nebo že mě někdo obejme a utěší, když jsem smutná.

I když zatím bydlíme v obyčejném podnájmu, jsem šťastná, že můžu většinu volného času trávit s těmi mými kluky. Ano, byla bych ráda, kdybychom měli i společný domeček se zahrádkou, ale myslím si, že největší štěstí je, když máte jeden druhého…
Výsledek obrázku pro i'm so lucky

Návštěvnost KW18

7. května 2018 v 9:04 | Jaňula |  Statistiky
Návštěvnost za minulý týden (30.4. 2018 - 6.5. 2018):
Pondělí0
Úterý2
Středa1
Čtvrtek2
Pátek1
Sobota14
Neděle4
Celkem24 +700.0%


Itálie - Jak jsme vyřešili rozbité auto

5. května 2018 v 11:53 | Jaňula |  Deníček
Po té nešťastné události před necelým měsícem, strávilo auto v autoopravně 6 dní (Po-So). Původně nám však tvrdili, že to může trvat i měsíc. Po tu dobu jsme měli půjčenou Toyotu Aygo, půjčovné ale bylo drahé, tak nám v Italské práci navrhli, že znají levnější půjčovnu. Ve čtvrtek jel kolega auto vyměnit a dostali jsme Fiat Pandu. Vtipná situace nastala, když nám v pátek volali z opravny, že auto už je hotové a že si pro něj můžeme přijet. Takže z toho důvodu nás to levnější auto nakonec vyšlo dráž, protože jsme ho měli jen 1 den a smlouva byla na 5 dní.

A to ještě není všechno. V sobotu ráno, jsme měli auto vrátit do půjčovny a co nevidíme, rozbité okýnko… No, takže takhle to chodí v Itálii.


Teď už máme auto schované v garáži, tak snad se už nic nestane.


Princ na bílém koni

5. května 2018 v 11:18 | Jaňula |  Deníček
Za 2 měsíce to bude už 7 let, co jsme se poprvé políbili. Vtipné je, že to tenkrát měl být pouze úlet. Osud tomu přál a mi se do sebe zakoukali a začali spolu trávit veškerý volný čas. Všichni nám tehdy říkali, že nám to nevydrží ani měsíc. Hlavně jeho bývalá, která se s ním rozešla, ale u té jsem si byla jistá, že to byla čistá závist a žárlivost.

Těch 7 let, bohužel nebyla procházka "růžovým sadem". Na začátku jsme se spolu hodně hádali. A po pravdě, většinu hádek jsem vyvolala já. Kolikrát to už vypadalo, že se rozejdeme. A jednou se to vážně stalo, ale trvalo to asi 5 hodin.


Největší záchranou našeho vztahu, co nás tehdy po 2 letech doopravdy stmelilo a spojuje nás doteď, bylo mrňavé štěňátko yorkshirka. Dali jsme mu jméno Beneček. Ze začátku jsem se strašně bála, že se o něho nedokážu starat a omrzí mě stejně jako křeček, kterého jsem měla v dětství. Překvapila jsem však sama sebe i okolí. O Beníka se starám doteď a s láskou. Vůbec mi nevadí vstávat v 6 hodin ráno o víkendu a jít s ním ven. Ale zpět k mému vysněnému princi.

Nikdy jsem si nemyslela, že někdy budu někoho tak moc milovat. Není sice úplně dokonalý, co se týče pořádnosti, ale každý chlap má chyby a já už si na ty jeho zvykla. A navíc bez chyb by ten vztah byl nuda, no ne?

A teď se k něčemu přiznám.

Ještě před měsícem, přesněji 8.4.2018 jsem si nebyla moc jistá, jestli ho tak moc miluju nebo jestli jsem s ním spíše už jen ze zvyku a proto, že umí výborně vařit. Ten den jsem odjížděla na služební cestu do Itálie do Turína. Myslela jsem si, jak to loučení zvládnu v pohodě. A realita? Brečela jsem jak malé dítě. Jak kdybychom se loučili navždy. Pak jsem sama sebe utěšovala, že důvodem je zvyk. Avšak následující 3 týdny byly šílené. Tak strašně osamělé a prázdné.

Největší změna nastala, když pak za mnou po 3 týdnech přijel do Itálie na prodloužený víkend (minulý víkend). Ta radost z obou stran byla opravdu nepopsatelná. Užívali jsme si každé společné sekundy, pomalu ani na záchod jsme nešli sami. Troufám si tvrdit, že jsme byli ten nejšťastnější pár na světě. Největší bolest pak přišla v den odjezdu. Snažila jsem se nebrečet, ale nešlo to. I když mě utěšoval a objímal a říkal mi, že se brzy uvidíme. Stejně jak odjel jsem probrečela celý den a večer jsem měla oči jak angorák. Když si na to vzpomenu, tak se mi hrnou slzy do očí. Je to totiž ještě čerstvé…teprve 4. den.

Až se za měsíc vrátím domů, tak už nikdy nebudu pochybovat, jestli ho miluju nebo ne….

Prostě ho MILUJU a chci s ním být navždy, a to mi nikdo nevezme...
Výsledek obrázku pro i miss you