Deníček

Co je štěstí?

7. května 2018 v 15:58 | Jaňula
Správná otázka k zamyšlení. Pro každého znamená štěstí něco jiného. Hodnota štěstí se pro každého mění s jeho věkem. Malé dítě se raduje z hraček, dospělý člověk může být šťastný, když má práci a zvládá splácet hypotéku a starý člověk je šťastný, když mu ještě slouží zdraví a může dělat to co ho baví.

Pro mě je největším štěstím, že mám toho nejúžasnějšího muže na světě a naší největší radostí je náš pejsek Beneček. Jsem šťastná, když vím, že na mě doma někdo čeká. Že se mám s kým smát, když mám radost. Nebo že mě někdo obejme a utěší, když jsem smutná.

I když zatím bydlíme v obyčejném podnájmu, jsem šťastná, že můžu většinu volného času trávit s těmi mými kluky. Ano, byla bych ráda, kdybychom měli i společný domeček se zahrádkou, ale myslím si, že největší štěstí je, když máte jeden druhého…
Výsledek obrázku pro i'm so lucky

Itálie - Jak jsme vyřešili rozbité auto

5. května 2018 v 11:53 | Jaňula
Po té nešťastné události před necelým měsícem, strávilo auto v autoopravně 6 dní (Po-So). Původně nám však tvrdili, že to může trvat i měsíc. Po tu dobu jsme měli půjčenou Toyotu Aygo, půjčovné ale bylo drahé, tak nám v Italské práci navrhli, že znají levnější půjčovnu. Ve čtvrtek jel kolega auto vyměnit a dostali jsme Fiat Pandu. Vtipná situace nastala, když nám v pátek volali z opravny, že auto už je hotové a že si pro něj můžeme přijet. Takže z toho důvodu nás to levnější auto nakonec vyšlo dráž, protože jsme ho měli jen 1 den a smlouva byla na 5 dní.

A to ještě není všechno. V sobotu ráno, jsme měli auto vrátit do půjčovny a co nevidíme, rozbité okýnko… No, takže takhle to chodí v Itálii.


Teď už máme auto schované v garáži, tak snad se už nic nestane.

Princ na bílém koni

5. května 2018 v 11:18 | Jaňula
Za 2 měsíce to bude už 7 let, co jsme se poprvé políbili. Vtipné je, že to tenkrát měl být pouze úlet. Osud tomu přál a mi se do sebe zakoukali a začali spolu trávit veškerý volný čas. Všichni nám tehdy říkali, že nám to nevydrží ani měsíc. Hlavně jeho bývalá, která se s ním rozešla, ale u té jsem si byla jistá, že to byla čistá závist a žárlivost.

Těch 7 let, bohužel nebyla procházka "růžovým sadem". Na začátku jsme se spolu hodně hádali. A po pravdě, většinu hádek jsem vyvolala já. Kolikrát to už vypadalo, že se rozejdeme. A jednou se to vážně stalo, ale trvalo to asi 5 hodin.


Největší záchranou našeho vztahu, co nás tehdy po 2 letech doopravdy stmelilo a spojuje nás doteď, bylo mrňavé štěňátko yorkshirka. Dali jsme mu jméno Beneček. Ze začátku jsem se strašně bála, že se o něho nedokážu starat a omrzí mě stejně jako křeček, kterého jsem měla v dětství. Překvapila jsem však sama sebe i okolí. O Beníka se starám doteď a s láskou. Vůbec mi nevadí vstávat v 6 hodin ráno o víkendu a jít s ním ven. Ale zpět k mému vysněnému princi.

Nikdy jsem si nemyslela, že někdy budu někoho tak moc milovat. Není sice úplně dokonalý, co se týče pořádnosti, ale každý chlap má chyby a já už si na ty jeho zvykla. A navíc bez chyb by ten vztah byl nuda, no ne?

A teď se k něčemu přiznám.

Ještě před měsícem, přesněji 8.4.2018 jsem si nebyla moc jistá, jestli ho tak moc miluju nebo jestli jsem s ním spíše už jen ze zvyku a proto, že umí výborně vařit. Ten den jsem odjížděla na služební cestu do Itálie do Turína. Myslela jsem si, jak to loučení zvládnu v pohodě. A realita? Brečela jsem jak malé dítě. Jak kdybychom se loučili navždy. Pak jsem sama sebe utěšovala, že důvodem je zvyk. Avšak následující 3 týdny byly šílené. Tak strašně osamělé a prázdné.

Největší změna nastala, když pak za mnou po 3 týdnech přijel do Itálie na prodloužený víkend (minulý víkend). Ta radost z obou stran byla opravdu nepopsatelná. Užívali jsme si každé společné sekundy, pomalu ani na záchod jsme nešli sami. Troufám si tvrdit, že jsme byli ten nejšťastnější pár na světě. Největší bolest pak přišla v den odjezdu. Snažila jsem se nebrečet, ale nešlo to. I když mě utěšoval a objímal a říkal mi, že se brzy uvidíme. Stejně jak odjel jsem probrečela celý den a večer jsem měla oči jak angorák. Když si na to vzpomenu, tak se mi hrnou slzy do očí. Je to totiž ještě čerstvé…teprve 4. den.

Až se za měsíc vrátím domů, tak už nikdy nebudu pochybovat, jestli ho miluju nebo ne….

Prostě ho MILUJU a chci s ním být navždy, a to mi nikdo nevezme...
Výsledek obrázku pro i miss you

Italská hovada

16. dubna 2018 v 9:57 | Jaňula
Ahoj lidi,
možná se divíte co ten název článku. Níže vám to popíšu. Kdo neví, jsem momentálně pracovně v Itálii v Turíně.

To se tak ráno člověk chystá do práce, v 7 hodin dojde k firemnímu autu a co nevidí. Rozbité zadní okénko. S kolegou jsme pořád pěkně naštvaní. Samozřejmě jsme okamžitě volali místní policii. Ale to co nám sdělili, jsme nečekali. Prý pokud nám nic z auta neukradli, tak ani nebudou vyjíždět a my máme dojet k nim. V tu chvíli jsme nevěděli jestli dobře rozumíme, protože hovor probíhal v angličtině. Pak nám to tedy znovu vysvětlili. Prý pokud nebyla hodnota ukradených věcí vyšší než 3000Kč (převedeno už na naši měnu), tak k místu nedojedou. V opačném případě by museli dojet a udělat záznam, co vše bylo ukradeno.
Momentálně to kolega řeší na stanici a já jsem na bytě. Vůbec netuším jak dlouho to může trvat. Ještě pak musíme někde sehnat náhradní auto, protože do firmy to máme 28km daleko.
Takže počítám, že dneska se asi do práce nedostanem.

Mimochodem moje teorie, proč nám rozbili to okénko je, že jsme asi někomu zabrali místo, protože celý týden jsme měli každý den pochcaný kolo. Tak to možná bylo varování, a když jsme ho ignorovali, stalo se toto.

No nic, tak držte palce, ať se to co nejdřív vyřeší.

Služební cesta - Den 1-4

11. dubna 2018 v 22:05 | Jaňula
Ahojky lidi,
tak už jsem 4.den mimo domov. Je mi tu docela smutno, protože mi chybí přítel a pejsek, ale musím to nějak zvládnout. Tu je shrnutí uplynulých dnů.

Den 1. - Neděle 8.4.
S kolegou jsme vyjeli z Olomouce ve 14h, směr Innsbruck. Cesta byla ze začátku hodně špatná, protože na dálnici byly šílené nárazy větru, takže to s autem házelo. Toto trvalo až k Mikulovu. Tam jsme naposledy natankovali a vyrazili za hranice. V Rakousku se nám naskytlo několik úchvatných pohledů na obrovská jezera i Alpy všude kolem. Po dlouhé, nekonečné a místy zasekané cestě jsme ve 22h konečně dojeli do hotelu v Innsbrucku, aby jsme zde přespali. Hotel (Hotel Bon Alpina) vypadal velmi luxusně, a ty ceny tomu také odpovídali. Jídlo jsme si žádné nedávali, takže nemůžu ohodnotit.

Den 2. - Pondělí 9.4.
Vyrazili jsme v 8h ráno a pokračovali směr Torino do Itálie. Po cestě jsme opět míjeli nádherné Alpy, které jsem si už musela vyfotit.
Po 14h jsme konečně dojeli do Turína k firmě, kde budem pracovat po celou dobu služebky. Takže 2-3 měsíce. Všichni nás tam přívitali koktavou angličtinou, vše nám vysvělili a my se začali seznamovat s chystaným projektem. Po 18h jsme skončili v práci a s pomocí GPS jsme jeli na místo ubytování.
Řeknu vám, cesta přes Turín byla katastrofická. Italové vůbec nedbají na nějaké předpisy, jako třeba dávat blinkr, nejezdit na červenou, dávat přednost, atd. A hlavně ty nesmyslný křižovatky a jízdní pruhy. Kdo tu nikdy nebyl autem, tak nepochopí.
Asi v 18:45 jsme dojeli na místo k našemu apartmánu (bytu). Paní, která nám pronájímala byt nás přivítala a snažila se nám všechno vysvětlit, bohužel uměla asi jen 3 slova anglicky. Takže dorozumívání nohama rukama.
Hodnocení bytu:
+
útulný, prostorný, pračka, kuchyň, mikrovlnka, konvice, balkon, dva záchody
-
wifi - sice tu je, ale extrémně pomalá a nic se s tím nedá dělat. Je omezená na 20GB/měsíc, což je hooodně málo.
vana - asi tak metr na délku, takže i já, která má 158cm, se tam musím krčit s kolenama pod bradou. O tvaru baterií a jejich způsob zapínání ani nemluvě.
zásuvky - nutné adaptéry
Výsledek obrázku pro zásuvky v itálii
A taková perlička k tomuto dni. S kolegou jsme si mysleli, že nám tu nenechala paní povlečení. Pak jsem zjistila, že to tu funguje jak ve filmu Slunce, seno... musíte si tam vlízt jak do spacáku Smějící seSmějící seSmějící se

Foto pořízené z auta.

Den 3. a 4. - Úterý 10.4. a středa 11.4.
Nic zajímavého. Ráno výjezd do práce v 7:10, příjezd v 8:00. Ano máme to daleko, a v tuto dobu je šílený provoz, bohužel na dřív chodit nemůžeme, protože Italové ještě spinkají. To stejné, možná ještě horší je v 18h.

Doufám, že jsem vás tímto článkem neunavila Smějící se Nevím, kdy napíšu další článek, tak mějte se mnou strpení. Díky Usmívající se
Zatím papa

Každý vztah má své ALE...

27. března 2018 v 9:44 | Jaňula
Každý z nás asi někdy zažil vztah, který skončil větou: Jsi hodná/ý a skvělá/ý, ALE nefunguje to… Nikdy nezapomenu na pár mých prvních schůzek. Teď se tomu směju, ale tenkrát to pro mě bylo hodně dramatické. Bylo mi totiž mezi 14-16 lety.

(Věk 14) Moje první rande se odehrálo v kině. Já vím, nejhorší místo na první rande, a aby to bylo ještě horší, tak jsem vzala kamarádku a on sestru. Celou dobu jsme nepromluvili, a když skončil film, chtěl mi dát pusu, ale já se otočila a on mi dal pusu na tvář. Večer po rande mi napsal: "Sorry, ALE nelíbíš se mi." WTF!? Nechápala jsem, proč mi teda chtěl dát pusu?

(Věk 14) Druhé rande jsem ukončila pro změnu já, protože to byl krok úplně mimo, a vůbec nebyl můj typ. Moje odpověď na jeho otázku, jestli se ještě uvidíme: "Promiň, ALE nejsi můj typ"

(Věk 15) Třetí rande bylo v kavárně v obchodním centru. První zklamání bylo, když jsem ho uviděla. Vůbec nevypadal jak na fotce a ani se mi moc nelíbil, ale řekla jsem si, že třeba bude v pohodě až ho líp poznám. Sedli jsme si tedy do kavárny, chvíli si povídali o ničem, když v tom se objevila spolužačka, kterou jsem moc neměla v lásce, a hned se k nám musela vetřít. Byla o hodně ukecanější než já, takže bylo jasné, jak to skončí. Večer mi přišla zpráva: "Jsi v poho, ALE mě se líbí Zuzka." O to horší bylo pak zjištění, že v prváku budeme spolužáci.

Následovaly vztahy, které také vždycky skočili nějakým ALE. Ať už to bylo z mé strany nebo z druhé. Popisovat je radši nebudu, protože se za některé doteď stydím...

Můj nynější a nejdelší vztah trvá už skoro 7 let a jsme oba šťastní. Občas se sice zrodí nějaké neshody a nejradši bychom se za to uškrtili navzájem. Jenže to by nebyl vztah bez nějakého ALE…


Související obrázek

Služební cesta

21. března 2018 v 6:43 | Jaňula
Ahoj lidi,
mám špatnou zpávu. Po Velikonocích odjíždím na služební cestu do Itálie a budu tam až do konce června. Jo, teď si říkáte, že se mám a myslíte si, že si jedu ,,válet šunky". Tak to bohužel není. Přesněji jedu do Turína a budu pracovně hodně vytížená, a když už bude nějaký volný čas, tak ho strávím procházkama po městě a ne sezením u notebooku. Domů se budu vracet jednou za 14 dní a to jen na víkend, a to si budu chtít užít čas s přítelem a s pejskem, takže to už články vůbec nepřibydou. Tak uvidím no. Každopádně do Velikonoc budu ještě aktivní.
Jinak když byste měli nějaké typy na výlety a nákupy v Turíně, sem s nimi Usmívající se

Tak se zatím mějte Usmívající se

Výsledek obrázku pro italy turin

Starý dopis

19. března 2018 v 8:51 | Jaňula
Mám ráda staré dopisy a obzvláště ty babiččiny. Cítit starý papír a luštit vybledlé písmo, ve mě vyvolává nostalgické pocity, ukryté v dopisech. Není to jen kus papíru, jak se může na první pohled zdát, ale je to velký kus historie plný lásky, smutku a radosti.
Nedávno jsem v nich listovala znovu a objevila jsem svazek dopisů, které jsem dříve neviděla. Jak jsem poté zjistila, svazek obsahoval psaníčka a pohlednice z doby, kdy si babička začala poprvé dopisovat s dědečkem. Bylo v nich spoustu romantických básní, většinou od dědečka, o kterých se dnešním ženám může jen zdát. Našla jsem však i smutné a rozzlobené psaní. Dědeček si myslel, že ho babička nemiluje a má jiného chlapce. Když jsem se na to babičky zeptala, odpověděla mi, že dědeček býval hodně žárlivý a nedůvěřivý, ale jakmile se vzali, jeho chování se změnilo k lepšímu a už byli jen šťastní. Narodila se jim holčička (moje maminka) a tak si žili spokojeně jako rodinka.
Bohužel osud jim nepřál a když bylo mojí mamince 12 let, dědeček vážně onemocněl a jeho srdíčko to nevydrželo…dědeček umřel. Pro babičku i maminku to byla obrovská ztráta, a trvalo dlouho, než se zbavily smutky.
Mrzí mě, že jsem ho nikdy nepoznala, ale alespoň díky dopisům a babiččiným vyprávění, si ho můžu představovat jako nejlepšího muže na světě…
A myslím si, že by byl ten nejskvělejší dědeček...

Výsledek obrázku pro starý dopis

Nový design - OUaT

18. března 2018 v 13:47 | Jaňula
Ahoj lidi,
po neúspěšném hledání po blozích z free layoutama, jsem se rozhodla, že si dess vytvořím sama. Stáhla jsem si Photoshop a s pomocí videí na Youtube jsem seskládala tento design. Není to sice nic moc, ale i snaha se cení Smějící se
Přemýšlím, že bych ho ještě zkusila nějak upravit, ale nenapadá mě jak. Když byste měli nějaké návrhy, bránit se jim nebuduUsmívající se

Přeji pěknou neděli Usmívající se

Včerejší budíček

15. března 2018 v 14:40 | Jaňula
Včera jsem vám zapomněla napsat, co se mi ráno stalo, po příchodu do práce.
Jako každé ráno jsem si šla udělat čaj. Dala jsem vařit vodu do konvice, hodila jsem do hrníčku zázvorový čaj, zalila jsem ho vroucí vodou a osladila dvěma vrchovatýma lžičkama cukru, který jsem nabrala přímo z pytlíku.
Po 10 minutách mi čaj trošku vychládl, tak že se tedy napiju.
Usrkla jsem trochu horké tekutiny a čekala příjemnou chuť zázvoru. Jenže místo toho jsem na jazyku ucítila úplně jinou chuť. V očích se mi objevil děs. Čaj chutnal hrozně. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, jestli to plivnout zpátky do hrnku nebo do koše, který mám vedle sebe. Nakonec jsem běžela s plnou pusou ke dřezu do kuchyňky a vyplivla to tam. Až po vyplivnutí a vypláchnutí pusy čistou vodou mi došlo, že to byla sůl, která tak zkazila čaj. Nechápala jsem ale, jak se mohla dostat do papírového pytlíku s cukrem.
Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak jsem si vzpomněla, že kolegyně předchozí den dělala pořádek v kuchyňce, a ptala se nás na nějakou prázdnou skleněnou nádobku, jestli něčí není. V té prázdné nádobce byla původně sůl, kterou jak se ukázalo, sesypala k cukru.
No, takže takový krásný budíček. Potom jsem si udělala nový čaj a pro jistotu ho osladila z originál pytlíku cukru.
Ale tu pachuť soli jsem měla na jazyku ještě další hodinu.

A co vy? Máte taky podobný zážitek?

Výsledek obrázku pro salt vs. sugar

Hledám nový design

15. března 2018 v 14:15 | Jaňula
Ahoj lidi, potřebovala bych nějaký tip na stránku, kde jsou designy ať už free nebo na objednávku. Našla jsem jich sice spoustu, ale všechny jsou na jedno brdo a jen pro fansite o celebritách nebo seriálech. A když už najdu nějaký pěkný, tak zjistím, že blog už dávno nefunguje a odkaz ke stažení neexistuje.
Sháním nějaký podobný jak mám teď, a spíše s tmavými barvami.
Nejhorší je, že pokud žádný nenajdu, tak si ho budu muset vyrobit sama a o bude trvat věčnost a ještě bude vypadat hrozně, protože vůbec nevím jak na to.

Poradíte mi prosím? Zamračený

Výsledek obrázku pro antitalent

Něco na mě leze...

8. března 2018 v 11:57 | Jaňula
Výsledek obrázku pro nemoc

Tak a je to tady..oteplilo se a je to přesně jak jsem předpokládala. Začalo mě škrábat v krku a mám ucpaný nos. No jo, to byla jen otázka času, protože když kolem mě v práci každej smrká a kašle, tak to nejde nechytit. Achjo a to má být o víkendu tak krásně a teplo. A ještě musím v sobotu ráno s Benečkem na stříhání.
Tak co už no, odpoledne si udělám zázvor s citronem a medem, to stejný si dám zítra v práci a zkusím se vykurýrovat.

Výsledek obrázku pro zazvor citron med

A co vy? Jste zdraví nebo už jste taky podlehli?

Maska a její pravá tvář...

8. března 2018 v 9:32 | Jaňula
Slovo maska má spoustu významů. Může jít o kulturní masku, kosmetickou masku, ochrannou masku nebo neviditelnou masku, pod kterou člověk skrývá svou pravou povahu.

Kulturní masky se vyskytují se skoro ve všech kulturách. Slouží ke skrytí identity svého nositele a zpravidla předstírá nebo propůjčuje nějakou jinou. Asi nejstarší jsou masky rituální a pohřební, které sloužily k zakrytí obličeje mrtvého člověka. Podle jedné z mnoha domněnek měla maska měla skrýt rozklad těla a zachovat tak zemřelému slavnostní vzhled.
Později vznikly masky divadelní, plesové a karnevalové, které známe doteď.
Kosmetických masek je také spousta, ale já žádnou nikdy nepoužila. Vím jen, podle reklam, že jsou čistící, hydratační, liftingové a regenerační.
Ochranné masky můžou být pro potápěče, brankáře, lékaře nebo maska bránící vdechnutí toxických látek.

Pod maskou se však dá skrýt i spoustu lidských vlastností jako je faleš, ohavnost, smutek, prostopášnost, podvod. Zřejmě každý z nás si někdy nasadil nějakou masku, aby skryl své pravé city nebo myšlenky před ostatními. Je to proto, že nechce být druhými litován, když se utápí ve smutku a beznaději, a tak si raději nasadí masku veselosti. Někdo se rád skrývá za maskou machra, aby nebyl tak zranitelný, i když je ve skutečnosti třeba hromádkou neštěstí. Tyto dva příklady se však dají přežít.
Nejhorší případ je, když se pod maskou skrývá váš partner i nejlepší kamarádka a vy náhodou zjistíte, jak to doopravdy je. Z vašeho partnera se vyklube podrazák a lhář a jako největší vrchol všeho vám byl nevěrný s vaší nejlepší kamarádkou. A oba měli ještě tu drzost mít před vámi masky nevinnosti a kamarádství…
Bohužel takové masky se ne vždy tak rychle sundají jako na karnevalu o půlnoci. Sundání neviditelné masky může trvat hodně dlouho, někdy i celý život a odhalení pravé tváře může být hodně bolestivé…

Banánovo-čokoládová roláda aneb boj začíná

5. března 2018 v 9:07 | Jaňula
Jak jsem se již zmínila v předchozím článku, včera v předvečer jsem se pustila do pečení mé první rolády v životě. Jela jsem podle receptu z internetu. RECEPT ZDE

První menší problém byl, oddělit žloutky od bílků. Při dřívějších pokusech se mi to nikdy nepovedlo, ač jsem to zkoušela jakkoliv. Přes skořápky, přes speciální oddělovač i PETkou. Teď jsem ale měla fígl. Rozklepnout vajičko a vyklopit si ho do dlaně, aby bílek protekl mezi prsty. Hurá, takže první úkol splněn. Následovalo smíchání všech surovin, což bylo v pohodě a nakonec sníh. Ten jsem taky dělala asi podruhé v životě a poprvé jsem ho musela vyhodit Smějící se Teď jsem na to však měla můj oblíbený šlehač od babičky. Sníh se krásně povedl, tak jsem ho opatrně vmíchala do těsta. Těsto jsem nalila na plech s pečícím papírem a snažila jsem se ho rozvoměrně rozetřít, takže další boj, nad kterým jsem strávila asi 5 minut Smějící se Mezitím se mi krásně rozehřála trouba, tak jsem to dala péct na 10 minut.
Po vytažení jsem zkusila špějlí jestli je vnitřek upečený a byl. Zakryla jsem ho na chvíli utěrkou, aby šel papír sundat. Asi po 5-ti minutách jsem sundala utěrku, srolovala piškot a nastala nejhorší část, sundat papír. To jsem zatím netušila co mě čeká. Na krajích se papír krásně oddělil, ale po pár centimetrech se piškot začal trhat a nešel oddělit. Zkusila jsem tedy ještě jednu fintu, navlhčit papír ze spodu. Ani po 5-ti minutách to taky nepomohlo. Už jsem chtěla začít nadávat, ale zbývala poslední možnost. Odškrábnout těsto od papíru tvrdou stěrkou Smějící se a ejhle povedlo se. Vymíchala jsem krém, natřela ho krásně rovně na piškot a pak jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla část nechat na potření vrchu. Takže seškrábnout část krému, a znovu upravit. Pak jsem do rovné lajny poskládala banány, smotala roládu, vrch potřela zbylým krémem a posypala nastrouhanou čokoládou.
Celkově mi to zabralo asi hodinu a půl, což jde na první pokus Smějící se a hlavně pro příště už vím jak na to Usmívající se

Šlehač:
Výsledek obrázku pro šlehač na sníh

Výsledek:

Rozbitá...

5. března 2018 v 8:17 | Jaňula
Tak máme zase pondělí..víkend utekl lusknutím prstu. Nevím jak vy, ale já jsem extrémně zničená a to ten týden ještě ani pořádně nezačal.
Víkend:
V sobotu odpoledne se k nám stavil na návštěvu bratránek a donesl víno. To bylo něco.. Jak začal působit alkohol, naše debata o normálních věcech se změnila na mystiku. Diskutovali jsme o nadpřirozených schopnostech, komunikování se zvířaty, posmrtném životě a všem co s tím souvisí. Byl to docela úlet, ale padaly hodně zajímavé argumenty.
V neděli ráno jsem vyrazila za mamkou. Odpoledne jsem šla s Vaškem (přítel) a Benečkem (jorkšír) na procházku, na kterou se mi vůbec nechtělo, ale přemohla jsem se. A k večeru jsem se pustila do pečení mé první sladké rolády. Byl to boj a nadávala jsem u toho jak špaček, ale výsledek byl k sežrání. Více k roládě, napíšu v dalším článku Usmívající se

broken by TomasGarcia
 
 

Reklama